Na témže zasedání akademického senátu FF UK v diskuzi vystoupil s trefným komentářem prof. Jan Pelikán z Katedry jihoslovanských a balkanistických studií. Ve své řeči označil systémový problém jako ,,rakovinu”. Slova byla adresována zejména děkanovi fakulty doc. Michalu Pullmannovi a vyjádřila nutnost další kontroly na Ústavu světových dějin, aby se zjistilo, jak je ona rakovina rozsáhlá. Prof. Pelikán v této souvislosti zdůraznil, že Martin Kovář toto pracoviště více jak patnáct let sám řídil a tudíž ovlivnil generace dalších historiků a historiček.
Co tedy má tato rakovina být? Z mého úhlu pohledu není problémem to, kdo další z ústavu je možný plagiátor, ale jde o celé fungování tohoto pracoviště. Z pozice ředitele a pedagoga mohl Martin Kovář negativně ovlivňovat nejen styl práce, ale i vnímání etických norem v odborné činnosti, což může mít negativní dopad na následující generace historiků.
Přiznejme si, že tato metastáze není hlavním problémem celé kauzy. Martin Kovář se skrze podvod dostal k titulu docenta a posléze i profesora. Zde je patrné, že naprosto selhal celý systém. Komise, které měly tyto postupy posuzovat, si nevšimly varovných signálů v Kovářově činnosti a propustily jej dál.
Čistý kamaráčoft
Jak se to tedy mohlo stát? Odpověď je velice jednoduchá – některé případy klientelismu. V tuto chvíli je nutné si přiznat, že náš dosavadní akademický systém trpí těmito vazbami a je jimi hluboce deformován. Domyšleno do krajních důsledků: když se do případné komise zvolí správní lidé, je možné se habilitovat nebo se stát profesorem velmi snadno. Stejně tomu tak je (nikoliv výjimečně) i v případě recenzentů u knih a článků. Zkrátka si můžete udělat na první pohled „nevinnou domluvu“ s přáteli, kteří vám pomohou a vy jim pak na oplátku pomůžete také. V čistě přátelských vztazích je to nádhera, ale ve chvíli, kdy se má jednat o objektivní posouzení odborné práce, by toto mělo jít stranou.
Pro ukázku nemusíme chodit daleko, v samotném případě Martina Kováře se tento systém projevil ve chvíli, kdy si rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima nechal zadat dva nezávislé posudky od prof. Roberta Kvačka a Jaroslava Pánka. Jak se ukázalo, tito dva pánové mají velice úzké pracovní vztahy s Martinem Kovářem. A jak se dalo čekat, odmítli podezření z jeho plagiátorství.
Chcete-li další důkaz takového malého akademického inbreedingu a klientelistických vazeb, tak to mohou být i posudky závěrečných prací. Na konci minulého roku jsem společně s kolegy Markem Jandákem a Josefem Vackem zveřejnili článek, kde jsme mimo jiné pomocí sběru dat poukázali na to, jak si akademici navzájem oponují studentské práce, které vedou. Pokud by si někdo dal tu mravenčí práci a ty nejmarkantnější shody prověřil, zjistil by, že se často jedná o velice propojené osoby. Nezřídka by se dopátral i k tomu, že tito kamarádi si navzájem oponovali buď problémové práce nebo ty, na kterých měli nějaký zájem. Nutno dodat, že toto je jen špička ledovce.
Akademická hydra nebo systém?
Ukazuje se, že nestačí useknout jednu hlavu oné pomyslné hydře, problém je tu stále dál, a to v měřítku, jaký si nezasvěcené osoby nedokáží představit. Proto zde souzním s vyřčeným názorem prof. Pelikána, že by se Ústav světových dějin měl prověřit. Stále nám zde totiž visí otázka, kdo je strůjcem onoho klientelismu a nehybnosti? Je jím sám Martin Kovář nebo ti, kteří ho odborně vychovali? V tuto chvíli jsme víceméně svědky střetu těch, kteří chtějí pokřivený systém zachovat (jedinci, kteří důrazně odmítají připustit i sebemenší náznak podstaty plagiátorství) s těmi, kteří to takto dále nechtějí (jak mimo jiné ukázala petice více jak 160 historiků). Jedná se o problém dvou skupin z čehož jedna by nejraději celý problém omezila na plagiátorství Martina Kováře a druhá by spolu s tím řešila i věc systému.
Celá kauza nám ukázala i povahu této akademické hydry, a to, že se její zbylé hlavy semknou a budou dosavadní systém bránit stůj, co stůj. Čas však ukáže, že to dál nepůjde. Počty mladých akademiků a akademiček budou narůstat. S nimi i počet těch, kteří si nepřejí pokřivený systém, kteří chtějí svůj titul získat za tvrdou práci a opravdový přínos svému oboru.
Jaký ten systém má být? Především objektivní a transparentní! Komise při vědeckých řízeních by se měly skládat z lidí, kteří nemají na dotyčné osobní vazby a měly by v zájmu udržení těchto kritérií obsahovat i akademiky či akademičky zvenčí, tj. ty kteří buď nepůsobí na fakultě nebo na dotyčném pracovišti.
Ztráta důvěry
Kauza nám také odhalila, že ani titul profesora či docenta vám nezaručí, že před vámi stojí renomovaný odborník. Bohužel však kauza vypověděla o charakteru dalších nositelů tohoto titulu. Mnoho z nich teď prožívá chvíle plné paniky a očekávání, co bude dál a kdo „vlastně bude další na řadě“. Na jednu stranu je jedině dobře, že si tyto akademické elity uvědomili, že si nemohou a ani nesmí dovolit dělat úplně vše, co se jim zlíbí. Na druhou stranu to přináší smutný fakt, že i další akademici mají ono pomyslné máslo na hlavě. V obecném slova smyslu pak vyplývá otázka, zda mají studenti těmto lidem nadále věřit jako pedagogům.