Historie patří na pražské Filozofické fakultě k největším oborům. Její běh zajišťují tři ústavy – Ústav českých dějin, Ústav hospodářských a sociálních dějin a Ústav světových dějin. Každoročně na tento obor nastoupí několik desítek studentek a studentů a obecně jej absolvovaly stovky lidí. Bohužel mnoho uchazečů, ale i studujících jedinců či absolventů mnohdy neví, co práce historika obnáší, a jaký je její smysl. Pro veřejnost je vlastně tato problematika také zahalena tajemstvím.
Archivní krysa
V povědomí široké veřejnosti existuje utkvělá představa, že historikem je někdo, kdo neustále sedí a bádá zavřený v archivu. Častokrát tato představa konvenuje s vyobrazením, jako kdybychom byli zavření v nějaké kobce. Archivní práce, chcete-li výzkum, k práci historika neodmyslitelně patří. Během svého studia by si archivní bádání měl vyzkoušet každý. Seznámení se samotnou archivní institucí je zajímavý zážitek. Zkušenost z probírání se samotnými dokumenty je pro historika také zajímavá. Často se z práce s fondem dozvíte o charakteru jeho původce a je-li oním původcem nějaká instituce, tak to mnohdy vypovídá i o jejím chodu. V dnešní době máme zajisté i mnoho edic a digitálních archivů, takže člověk vlastně nemusí opustit svoji kancelář nebo domov. Samozřejmě, že tato činnost není jen o archiváliích. Mnoho dobré práce lze odvést i prací pouze s odbornou literaturou. Nicméně toto zjednodušení neubírá na faktu, co by historik měl se získanými informacemi dělat.
Interpretace je základ
Ať se zabývá středověkem nebo dvacátým stoletím musí historik získaná data vyhodnotit a vyvodit z toho své závěry. Vlastní myšlenky a interpretace problémů jsou vlastně to nejpřínosnější. Tato oblast práce také přináší využívání různých konceptů nebo východisek dalších humanitních oborů jako je například politologie, či sociologie. Tímto způsobem historik nejenom obohacuje vlastní obor a téma, ale přispívá tak k obecné diskuzi nejen v rámci odborné obce.
Samozřejmě, že historik může pracovat i s metodou kompilace bez této “přidané hodnoty”. Nicméně osobně jsem toho názoru, že se to spíše hodí pro vytváření obecně míněných textů, které vznikají za výukovým nebo popularizačním účelem. Zkrátka takové texty by neměly být vykazovány jako odborné publikace.
Jaký má smysl historii studovat?
V souvislosti s humanitními obory se na veřejnosti objevuje otázka uplatnění. Studium historie může člověku přinést řadu schopností a zkušeností. V první řadě by absolvent či absolventka tohoto oboru měl zvládat kritické čtení textu. V zásadě by historik měl být i dobrým analytikem. Vzhledem k tomu, že hlavním výsledkem historické práce je text, je další základní dovedností psaní.
Absolventi oboru mohou být tedy široce uplatnitelní ve státní správě, médiích nebo vzdělávacích institucích. Nehledě na to, že humanitní vzdělání přináší určitou všestrannost a adaptabilitu v různých směrech. Pokud jde o setrvání v oboru, je celá řada možností (pokud existují pracovní místa, což je mnohdy problém) od čistě odborné práce ve výzkumných institucích jako je Akademie věd až po samotnou výuku na vysoké či střední škole.
Co to přináší veřejnosti?
Krom hledání odpovědi na uplatnění absolventů je také častou otázkou potřebnost tohoto oboru pro veřejnost. Minulost jako taková je často ohýbána vlivem různých ideologií, nebo aktuální politickou situací. Historici a historičky mohou jako odborná veřejnost tyto dezinterpretace rozeznávat a případně zbytek společnosti bránit před tímto ohýbáním dějin nebo vznikem “fakenews”. Základem toho mohou být samotné odborné publikace, ze kterých mohou vycházet učebnice dějepisu, a může tak být ovlivněna samotná výuka.
Odborná historická veřejnost je zde proto, aby zprostředkovala své vědění veřejnosti široké. Bohužel je nutné si posypat hlavu popelem a konstatovat, že velká část odborníků a odbornic tutu část své práce odmítá. Málo z nich vystupuje v médiích a obecně se zabývá popularizací. Není se pak čemu divit, že tento prázdný prostor vyplňují popularizátoři jako Vlastimil Vondruška nebo Jiří Padevět. Jak se mnohokrát ukázalo na stránkách časopisu Dějiny a současnost, jsou tito lidé v rámci odborné veřejnosti předmětem kritiky. Nicméně malokdo se snaží vstoupit do veřejného prostoru natolik, aby je vytlačil.
Jaká je budoucnost?
Osobně vidím budoucnost tohoto oboru ve větším provázáním s dalšími humanitními disciplínami. Mnohdy se ukazuje, že interdisciplinarita je zatím pouze hojně užívaným prázdným slovem a reálně se nic nekoná. Ve vztahu ke společnosti role historiků a historiček roste ruku v ruce s vzrůstajícím populismem a sílou “fakenews”. Různé politické skupiny se snaží historii ohýbat dle svých potřeb a je jen na nás, abychom jim v tom co nejlépe zabránili.