Reklama
 
Blog | Ondřej Crhák

Univerzita mezi workoholismem a vyhořením

Stres, deprese a vyhoření. To jsou pojmy, které jsou často skloňované v univerzitním prostředí i mimo něj. Naše společnost ušla ohromnou cestu od chvíle, kdy byly psychické problémy tabu, až do momentu, kdy je v podstatě normální o nich mluvit. Mnoho z nás si tyto problémy spojuje se studenty medicíny nebo s jinými exaktními vědami, jejichž studium je bezpochyby výrazně náročnější. Prostředí humanitních věd je tak trochu opomíjeno s pocitem jednoduchosti jejich studia. Tento text je pokusem tamější prostředí v tomto ohledu přiblížit.

V loňském roce se problém psychických dopadů studia na vysoké škole stal na malou chvíli mediálním tématem, a to po smutné události sebevraždy studenta Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Krátce poté vyplavalo na světlo, že univerzitní psychologická centra pracují na hraně své kapacity. Nicméně navzdory mediálnímu nezájmu bychom toto téma neměli zanedbávat a minimálně o něm začít mluvit v univerzitních kruzích.

Samozřejmě, že studium na vysoké škole nevede automaticky k psychickým problémům. Mnoho lidí zvládne projít touto fází vzdělání bez problémů. Profesní psychologové by zajisté na tomto místě upozornili na to, že negativních faktorů, které vedou k potížím, je během studia mnoho. Stejně tak že průběh a příčiny jsou individuální. Proti tomu nelze nic namítat. Nezbývá nic jiného než jen upozornit na to, že následující řádky jsou směsicí osobních zkušeností mých kolegů a kolegyň. 

 Jaké to vlastně je…

Je velice těžké říct si, kde v této problematice začít. Možná je nejlepší podívat se na to od samého počátku, tj. od chvíle, kdy vkročíte na vysokou školu. Přechod ze střední školy na univerzitu je dosti složitý a člověku nějakou dobu trvá, než si zvykne na nový systém. Myslím, že na tom se zde shodne většina čtenářů. Stejně tak většina z nás zná strach a stres ze zkoušek i to, jak nám nějaké zkouškové období dalo celkově pěkně zabrat. I psaní závěrečných prací na konci studia na kde koho zajisté dolehlo. 

Na vysoké škole se člověk setkává s naprosto odlišným prostředím, s kterým neměl dříve co dočinění, a je jen na něm, jak moc do něj chce sám patřit. Je jasné, že pokud člověk nestuduje se záměrem pokračovat dále a jde mu pouze o titul, brání se některým věcem lépe. Pokud ovšem máte ambice vrhnout se směrem akademické dráhy, tak už je situace horší. Ve chvíli, kdy podobné cíle začínáte realizovat, vás začíná pomalu pohlcovat svět, ve kterém máte pocit, že stále někomu a hlavně sobě musíte něco dokazovat.

A nejde jen o prostředí v rámci univerzity, ale i mimo ní. Často všem těm, kteří vás od začátku od studia humanitního oboru zrazovali se slovy “co z tebe jako proboha bude”, “k čemu takové studium je” a podobných dobře míněných rad, musíte v jednom kuse dokazovat, že nejste jen “věčným studentem” a vaše studium není jen prostředkem toho, jak se vyhnout pracovnímu procesu. Takové prostředí pak zákonitě vytváří prostor pro tlak, který si na sebe utváříte sami jen proto, abyste dosáhli uznání od podobných “škarohlídů”.

I ve stínu oficiálních požadavků na sebe sami kladete ohromné nároky a tak vytváříte další tlak, který je přece jen o něco horší než ten zvenčí. Rád bych napsal, že velkým problémem je zde elitářské chování některých vyučujících a lidí ze starších ročníků, avšak  není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Profesor, který má přehnané nároky na studenty a studentky prvních ročníků, je často jen odtržený od reality a ponořený ve vlastním světě, nikoliv elitář. V tento moment se pak fakticky stírají hranice mezi úplnými nováčky a lidmi, kteří jsou například na doktorátu. Pak už je to dost individuální – můžete narazit na někoho, kdo je naprosto lidský, nebo i na někoho, kdo má korporátní manýry. Abych se vrátil zpět k cestě ambiciózního studenta. Ony hranice nestírají jenom vyučující, ale i studenti a studentky sami. Jste-li zapálení a cílevědomí, tak vás samozřejmě přitahují i mimostudijní oborové aktivity. Jejích význam je nesmírný a veskrze pozitivní.  V dnešní době se můžete do takových činností zapojit skrze oborové studentské spolky nebo přímo aktivitami, které pořádají instituce samotné. Díky tomu poznáváte nové lidi napříč všemi ročníky a obory. Když jsem o tom mluvil se svým okolím, mnoho lidí přiznalo, že  je tyto činnosti nesmírně stimulovaly, ale na druhou stranu v nich vytvořily zvláštní pocit, ve kterém sami sebe srovnávali se staršími kolegyněmi a kolegy. Je to naprosto jednoduché, zkrátka máte pocit, že musíte mít stejné znalosti jako oni, a neuvědomujete si, že to ve vaší situaci není nutné. Bohužel v této chvíli často chybí studentstvu nějaký zkušený mentor, který by je vrátil zpět na zem. 

Samozřejmě kromě vašeho “osobního tlaku” a oficiálních nároků existují i další faktory, které váš život na škole negativně ovlivňují. Mnoho lidí již ve studentských letech řeší existenční problémy, chodí do zaměstnání a v neposlední řadě na sobě pociťuje různé formy společenského nátlaku. Ať již je to všeobecné volání po úspěšnosti, dosaženém vzdělání nebo smyslu vašeho oboru, je to věc, která dozajista mnohým lidem přitěžuje. Do spirály, která je tvořena tímto vším, pak ještě přichází jeden z hlavních rysů studentské kultury – nadměrná konzumace alkoholu. Alkohol jakožto instantní depresivum není zkrátka to, co v takových momentech potřebujete. Bohužel řada mých kolegů vnímá nadměrné pití jako součást univerzitního koloritu, nikoliv jako významný problém. 

Univerzitní prostředí se zatím k těmto pocitům, chcete-li problémům, nestaví v zásadě jinak. Dokonce bych i řekl, že je to místy přecházeno mlčením. Proto je pak pro jedince samotného těžké komunikovat věci, které ho trápí a ničí. O tomto všem by se dalo napsat ještě mnoho řádek a uvést mnoho různých příkladů toho, co lidé na vysoké škole prožívají. Myslím, že pro ilustraci a tento příspěvek je to již příliš. Rád bych tuto část uzavřel vlastní zkušeností – čím dřív naskočíte do rozjetého akademického vlaku a jste v oné spirále, tím je to pro vás horší.

Nekonečný cyklus

Studentky a studenti doktorského studia často trápí i vztah s jejich školitem, což není nikterak překvapující, protože školitel je v zásadě váš nejbližší spolupracovník a nadřízený zároveň.  Školitelé své doktorandky a doktorandy často zanedbávají a jsou pouze vedoucími “na oko”. Samozřejmě nejde nic generalizovat, mnoho vyučujících se o svoje studenty stará a věnuje se jim. Osobně bych přiznal roli propojení mezi přístupem ke studentům s vlastní zkušeností a profesním životem akademiků, čímž se posouváme o pomyslnou dimenzi výše.

Problém totiž nezmizí po dokončení doktorského stupně vzdělání. První věcí, o kterou se po škole musíte postarat, je samozřejmě zaměstnání. To s ohledem na personální nehybnost kateder a dalších institucí není zrovna jednoduché. Když se člověku s dávkou štěstí podaří dostat místo odborného asistenta na nějakém univerzitním pracovišti, nemá zdaleka vyhráno. Akademik či akademička se na této pozici dostane do řad něčeho, co bychom mohli nazvat akademickým prekariátem. Vezmeme-li si za příklad Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, o nějaké očekávané zářné budoucnosti mladého odborníka nemůže být řeč. Samozřejmě v prvé řadě je řeč o mzdových podmínkách, které právě nejsou nikterak růžové. Dostanete-li se na post odborného asistenta s celým úvazkem, jste v zásadě rádi, že se vaše mzda pohybuje na úrovni okolo osmnácti tisíc korun čistého. Není proto divu, že tváří v tvář existenčním otázkám saháte po nutnosti pořízení dalších úvazků na jiných institucích. Někdy situace přivede člověka i do momentu, kdy působí na třech místech najednou a někdy zároveň i na více univerzitách ve více městech. 

Kromě náročnosti samotného faktu, že člověk musí být fyzicky na více místech, se násobí i povinnosti. Každá instituce, ústav nebo katedra samozřejmě touží po tom, aby se jí daný zaměstnanec “rentoval” a plně se věnoval tomu, co má v náplni práce. V humanitních oborech to znamená, že čím větší publikační činnost na místě vykážete, tím lépe. V zásadě to pak vede k tomu, že lidé svoji publikační činnost systematicky rozdělují mezi svá pracoviště, což je přinejmenším otravné. 

 Samozřejmě že situace s více úvazky logicky vede k únavě a většímu stresu.  Čímž se roztáčí spirála, kdy vyučující nemají nejen čas pro své studenty a studentky, ale ani energii. Frustrace se tak na všech stranách jen umocňuje. O tom, že tento fenomén se netýká jen jedné fakulty a že se člověk setká s řadou dalších překážek, jako je totální zkostnatělost, se lze dočíst i v různých svědectvích. Například příspěvek Martina Kočí na serveru Czexpats In Science o tom, jaká je situace v oblasti teologie a na Katolické teologické fakultě UK, je více než ilustrativní. 

Samozřejmě jsou lidé, kteří se s tímto systémem nějakým způsobem vyrovnali a fungují v něm. Je jich málo a většinou se jedná o velice ambiciózní akademiky a akademičky, kterým jejich životní situace dovoluje věnovat veškeré úsilí svému oboru. To má ovšem stinnou stránku v tom, že pro takového člověka je často na prvním místě odborný úspěch, a ne výchova dalších generací. Na druhou stranu nelze popřít ani to, že ne každý má předpoklady k tomu být dobrým školitelem. 

Systémová chyba

Hlavní část problému leží na bedrech našeho vysokoškolského systému a vůbec obecně systému, v jakém funguje naše věda. Humanitní obory ve snaze vyrovnat se těm exaktním přistoupily na někdy nesmyslné měření svého výkonu. Starý systém hodnocení publikací pomocí RIVových bodů nutil jejich autory odstoupit od kvality a nahradit ji kvantitou. V poslední době se od starého systému ustupuje a má jej nahradit nová metodika, kde již kvantita nebude hrát takovou roli. Nicméně doposud to byl právě tento systém, který přinášel nesmyslné nároky a tím zvyšoval i zátěž na akademiky. Nehledě na to, že důraz na kvantitu vytvořil i prostor pro (auto) plagiátorství  a další neetické praktiky, jakými jsou například predátorské časopisy a nakladatelství. Toto vytváření “činnosti pro činnost” je jen jednou stránkou věci.

Tou druhou je samotná výuka (podíváme-li se na věc ze strany studentstva). Budu-li mluvit za obor historie, základním problémem je zkostnatělost a celková stagnace. Místo vyvážené výuky, která je navázaná jak na teorii, tak i faktografii, se současná výuka pohybuje pouze jedním směrem. Jistě existují předměty a vyučující, kde tomu tak není. Onen směr vede výuku, zkoušky a státní závěrečné zkoušky pouze faktografickým směrem. V praxi to znamená, že nemusíte moc přemýšlet, jen se vše naučíte nazpamět.  V případě historie je však úsměvné, aby se celý rozsah vyučovaných dějin, tedy nějakých 1500 let, studenti skutečně během tři let bakalářského studia naučili tímto bezmyšlenkovitým způsobem. Své znalosti získáváte studiem odborné literatury, jejíž penzum i čtení jsou často vyžadovány ke zkoušce a právě obecná koordinace těchto požadavků je kamenem úrazu. Požadavky na předměty totiž spolu navzájem nekorespondují, čímž se může stát, že tak zvyšují nároky na jedince. Vemme si za příklad situaci, kdy jeden předmět zkouší třeba tři vyučující a jeden z nich požaduje ke zkoušce seznam přečtené literatury složený nejméně z deseti titulů a oproti tomu zbylý dva chtějí dvacet. Tyto interní zmatky nejenom, že vnáší nejistotu do samotné organizace studia, ale ve formě stresu přináší i zátěž na studenty. Samozřejmě nemůžeme popřít fakt, že historik musí číst, ale nemělo by to zacházet za hranu fyzických možností a také by to mělo mít nějakou logiku.

Zvláštní situace nastává i ve chvíli, kdy si zvolíte cestu dvouoborového studia. Na jednu stranu je vám sice poskytnuta řada úlev, kdy například odpadá povinnost plnit nějaké předměty nebo se mění typ atestace ze zkoušky na zápočet, ale bohužel nepromyšlenost tohoto systému vede k tomu, že jsou sice sníženy výše zmíněné formální nároky, ale požadavky vyučujících nikoliv. Pokud to dáme do souvislosti se studiem literatury ke zkouškám, to znamená, že musíme přečíst stejné penzum knih, jako kdybyste měli pouze jeden obor. K tomu samozřejmě přichází ještě nároky z vašeho druhého oboru a místo ulehčení toho máte mnohem více.

Otázkou zde ovšem zůstává, zda jsou podobné peripetie systémovým problémem, nebo problémem lidí, kteří jeho fungování ovlivňují. Situace se stále vyvíjí – mnoho studentů a studentek musí při vysoké škole pracovat. Zvyšující se životní náklady je k tomu zkrátka nutí. Stejně tak rychle se vyvíjí i moderní technologie, které by některé věci vyřešily a jiné zase usnadnily. Přitom zde nejde o nějaké nesmyslné ohýbání praviel, ale o posunutí hranice pochopení. Můžete se ptát, co by šlo pro zlepšení situace udělat. Otázka je to naprosto legitimní a složitá. Vedení jednotlivých fakult nebo kateder by samozřejmě mohli zatlačit na vedení univerzity, aby zavedla různé stipendijní programy, které by studenstvu ulevily. Pokud to vztáhneme na Univerzitu Karlovu, tak si jednoduše přiznejme, že se nejedná o chudou instituci.  Bohužel neochota reagovat na tyto změny je tím, co brzdí jakékoliv volání po reformě celého systému. Většina akademiků a akademiček podobné argumenty dosud odmítá

Lepší už to nebude?

Nyní se pomyslně vraťme o trochu zpět a to ke vztahu mezi doktorandem a jeho školitelem.  Různí lidé mají různé zkušenosti a vzpomínky. Když jsem mluvil s lidmi ze svého okolí, kteří pracují nebo se nějak pohybují v akademickém prostředí, utkvěla mi v hlavě věta: “Zvykej si na to, lepší už to nebude.” Věta, kterou zřejmě slyšelo mnoho doktorandů a doktorandek, na jedné straně ukazuje onu zkostnatělost a zároveň i bezradnost všech dotčených.

Představa smíření se s tím, jak vše doposud fungovalo, je dosti skličující. Pomyslným souhlasem v zásadě přistupujete na nekonečný hon za akademickým mamonem, vysílení a neustálé řešení problémů spojených s existencí. Proto je velice důležité, že již existuje Česká asociace doktorandů a doktorandek, které se daří na některé věci upozorňovat a dokonce je i měnit. Zkrátka neměli bychom se smířit s dosavadním stavem, ale měli bychom napnout všechny své síly ke změně. Když se to nebude týkat naší generace, tak aspoň generací budoucích. 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama